Žena na Kilimandžáru, na kitu či Frau Architektin!

ROZHOVOR. Vždycky, když vidím instáč (IG) Veroniky, tak mě to zaujme. Aaach, Verča! Ta je zase na horách! Máš tak zajímavý život, jsi žena – cestovatelka, žena – sportovkyně, žena – sexycool, prostě děláš věci, o kterých většina lidí jen sní. Sjíždíš neproježděné hory, jezdíš se koukat na slony, hodně chodíš po horách, tvůj muž je horský vůdce, a přitom si skočíš na párty v podpatkách. Žiješ v nádherné luxusní zemi a jseš tam spokojená. Svou práci jsi změnila jen částečně, za to jsi změnila úplně své bydliště. Děkuji, že se s námi podělíš o svůj dobrodružný život.Verčo, pověz, kde přesně žiješ a jak ses tam dostala?
Přesně žiju na jedné malé vesnici 15 km od Curychu. Jak jsem se sem dostala? Původně jsem z Prahy a vždy jsem ráda bydlela ve městě. Takže když jsem se stěhovala do Švýcarska, nepřicházelo pro mě v úvahu nic jiného, než bydlet ve městě, v Curychu. Bydlela jsem tam skoro 13 let.

Do Švýcarska jsem přišla před 15 lety. Bylo to kvůli známosti, ale také kvůli práci. Bez práce bych nemohla žít nikde. Ani existenčně, ale asi bych se i nudila. Moc v klidu nevydržím a když mi ta práce dává smysl, tak ji dělám ráda. Když jsem v roce 2007 přišla, tak jsem moc německy nemluvila. Ve Švýcarsku se mi ale líbilo, tak jsem se zakousla, učila se a při tom hledala práci. A našla. Legrační bylo, že jsem našla práci, kde je hlavně zajímalo, že můžu dělat soutěže, které byly většinou v ruštině. Že se mi bude ruština hodit, by mě nikdy dřív nenapadlo.

Chtěla jsi žít vždycky v cizině? Nebo je to náhoda?
Vlastně ano. Chtěla jsem pořád někam ven z Čech. Během studií na vysoké škole jsem chtěla na stáž, ale tenkrát se mi to v rámci FATUL nepodařilo.

Učila jsem se od 16 let italsky a naskytla se mi příležitost jít na pohovor na Italský institut v Praze, a dostala jsem stipendium na letní jazykový pobyt v Římě. To byl samozřejmě skvělý zážitek. Prázdniny v Římě! Tenkrát jsem byla Itálií zblázněná a Řím i Itálii jsem milovala. Dnes bych tam asi ani žít nechtěla. Ale na prázdniny, na sport, na jídlo je Itálie výtečná. Takže to vidím na důchod :-)))))Jaký je tam život? Jsi tam spokojená nebo kde bys chtěla žít?
Jsem tu spokojená. Nic mi nechybí. Anebo jsem si zvykla? Já nevím. :-))) Nežiju sama. A v tom to asi je. Nikdy se nenudím. Všechno to dává smysl. Takže žiju tady. Přes týden pracuju a většinou o víkendu, pokud nepřiberu ještě jeden volný den, vyrážím do přírody, za sportem nebo za kulturou. V tom je Švýcarsko hodně rozmanité. Navíc, já ráda cestuju, a to i po Švýcarsku. A z Curychu se dostaneš rychle i po Evropě. Takže i do Čech.

Co máš ráda na životě v cizině?
Trochu mě teď zaskočilo to slovo v cizině. Pro Tebe je Švýcarsko cizina. Pro mě to ale cizina už nějak není. Cítím se tu jako doma. To samé cítím ale k Praze a k Čechám. Obojí je mým domovem. Mám to ráda tady i tam. Když jedu z Čech, těším se do Švýcarska a když jedu ze Švýcarska, těším se do Čech. Je to dané tím, kde máš prostě přátele, rodinu, lidi a místa, která máš ráda.

Používáš české jméno? Nebo jak ti říkají v officu?
V práci si naštěstí tykáme. A to i s nejvyšším šéfem (když se s ním potkám) celého koncernu, pro který pracuju. Takže v práci mi všichni říkají jménem Veronika, někteří Vero.
Kamarádi tady ve Schweizu mi říkají „Vero“ nebo „Veronika“. Když jde v práci o nějakou oficiální záležitost, tak jsem „Architektin“ nebo Frau Architektin. Ale jsou i dva kolegové, kteří mi říkají „Bella“. V tom se už pozná různost národů. Čistokrevný Švýcar by si to netroufl. Tihle sice vyrostli zde, ale mají kořeny v Itálii nebo v Chorvatsku.

Vím, že jsi sportovkyně, řekni, proč tolik sportuješ a kolikrát týdně?
Myslím si, že nesportuju extrémně hodně. Sportuju pro zábavu a mám občas nějaké své malé osobní cíle. Ted jsem se třeba přihlásila na Engadinský půlmaraton na běžkách. To je ale po dvou nebo dokonce po třech letech zase závod. Trochu se namotivuju. Taky jsem se tentokrát domluvila s kamarádkou. Jinak sportuju i pro kompenzaci k práci. Hodně toho nasedím u computeru a když je hezký počasí, ráda si jdu zaběhat, vyvětrat hlavu. Dělám to v homeoffice a dělala jsem to i dřív v officu. Tam máme takovou běhací partičku.

Můj přítel je také sportovně založenej. Takže většinou, když jedeme na dovolenou, je součástí té dovolené nějaký sport. Nás to prostě baví. Lezení po skalách, lyžování, kitování nebo ježdění na MTB… a co se zrovna namane.

Jsem ale schopná nedělat týden nic. To je pak ale špatný. Bolí mě záda a hlava a mám z toho depresi. Takže se dá i říct, že jsem takový malý sportovní závislák. :-)))

Co tě na tvém životě baví nejvíc? Co je tvé proč ráno vstáváš?
Ráno se jako první těším na snídani a na kafe se svým přítelem. Teď, když pracuju v homeoffice, si to docela užíváme.

No ale pozor! I já mám nabručená rána, kdy bych nejraději zůstala v posteli. Ale už vím, že nemá smysl si dělat život komplikovanej. Většinou jsou všechny neduhy jen z půlky tak hrozný, jak se zdají na počátku. Takže když se mi něco nebo někam moc nechce, myslím už na to příjemné, co mě čeká po tom. A když mě nic extra příjemného nečeká, tak si něco, na co se můžu těšit, vymyslím. Musím si na to udělat čas a musím si to zorganizovat.

Mám pořád nějaké plány. Jak, co a kdy. Já ráda plánuju, něco řeším a organizuju. Platí to v soukromí i v práci.

V soukromí jsou to třeba víkendy a cesty a různé akce pro mě, s rodinou nebo kamarádama. V práci projekty, které bývají někdy zapeklité. I když někdy tvrdím, že mě to nebaví, ať to dělá někdo jiný, je to taky asi taková moje malá závislost.

Vím, že máš ráda umění, řekni, které umělce máš ráda? Kdo tě bere? Jak v Čechách, tak i jinde, prosím.
Těžká otázka. Buď se mi umění líbí nebo nelíbí. Moc nedovedu ani popsat proč. Nesmí mě ten obraz nebo dílo nudit. Všeobecně se dá říct, že mám ráda barevné umění s nějakým příběhem.

Mám ráda impresionisty a expresionisty 19. století. Před dvěma týdny jsem byla na Camille Pissarovi v Basileji. Taky mám ráda Fridu Kahlo a její surrealistické barevné obrazy.

Mám ráda ale i různé instalace ve veřejném prostoru nebo na neočekávaných místech. Třeba instalace od Lorenzo Quinna u pyramid v Gize nebo světelné umění na Eigeru od Švýcara Gerry Hofstettera. Taky se mi líbí instalace současné portugalské umělkyně Joany Vasconcelos. Její výstavu jsem viděla s mojí mámou, v Museu de Arte Contemporanea v Portu.

Líbí se mi fotografie od Davida La Chapelle. Jeho fotografie byly v roce 2011 k vidění v Rudolfinu.

Ze současných českých umělců se mi líbí obrazy Daniela Pitína nebo instalace Krištofa Kintery. Pitínovy obrazy jsem viděla v Praze v Rudolfinu a Kinterovy instalace před několika lety v Basileji, v Tinguely muzeu.

Když někam cestuju, většinou koukám, jestli tam není nějaká výstava, která by mě mohla zajímat. Teď bych chtěla naplánovat výlet do Paříže. Yves Saint Laurent tam má velkou výstavu v šesti muzeích. Je to výstava k 60. výročí jeho první kolekce.

Vím, že jsi architektka z Liberce, živíš se tím?
Živím se architekturou od promoce do současnosti. Trochu se změnila náplň mojí práce, ale jsem pořád architekt.

Jsi zaměstnaná? Jsi tam spokojená? Jakou máš pozici v práci?
Jsem už delší dobu zaměstnaná u švýcarských drah, u SBB CFF FFS. V německé části SBB (Schweizerische Bundesbahnen). Mám ráda svoje kolegy v práci, s kterými spolupracuju. Máme u nás dobrou atmosféru. Jezdíme třeba i společně na lyže nebo v létě na kole. Pracuju jako architekt-manažer (v němčině je to Projektleiter – Architektur).

Co přesně děláš?
Mám několik projektů zároveň. Spolupracuju s dalšími architekty a inženýry. Zaobírám se architekturou veřejného prostoru nádraží. Ta práce se týká i proudění lidí (Personenfluss) a frekvencí vlaku, které na nádraží zastavují. Také koordinuji umístění různých signalizací, zábradlí, osvětlení a mobiliář. Na některých nádražích stavíme nebo přestavujeme střechu nebo nádražní budovy. Také plánujeme technické zázemí a vyvíjíme standardní produkty pro plánování.

Zároveň spolupracujeme s různými obcemi (Gemeinde), které mají v bezprostřední blízkosti nádraží svůj projekt. Autobusové nádraží nebo rozšiřují parkovací stanice na kola. (Nevím, existuje v češtině slovo pro „Velostation“?)

Uvažuješ o tom se osamostatnit? Něco jako OSVČ? Jaké to je být ve Švajcu OSVČ?
Někdy, když se mi zasteskne po kreativnější architektuře, o tom přemýšlím. Ale asi to není až tak můj velký sen, protože mě to hned přejde. Haha.

Co na to řekli tví rodiče, že se stěhuješ do ciziny? Podporovali tě v tvém rozhodnutí, nebo tě spíše odrazovali?
Já jsem se jich nikdy neptala. Prostě jsem se odstěhovala. Asi se jim i stýskalo. Já jezdím ale do Čech docela často, takže se i často vídáme. Evropa je malá a dopravně dobře propojená. Když se chceme vidět, tak se vidíme. V Čechách, ve Švýcarsku a nebo někde v Evropě, na výletě.

Jaké všechny práce jsi dělala ve svém životě? Co tě naučily?
Zajímají tě i brigády? :-))))

V osmnácti jsem měla džob u jedný agentury, která organizovala koncerty v 90. letech v Praze. Rolling Stones, Green Day, Björk. Potkala jsem hodně zajímavých lidí a mrkla se na ty koncerty. To bylo super.

Během vysoké jsem si přivydělávala o víkendech na aukcích s obrazama. Tam jsem pracovala, protože mi přišlo napínavé vidět zblízka sklo od Brychtových nebo obraz od Miróa. Nikdy bych si bývala tak drahé umění nekoupila.

Taky jsem dělala pár měsíců babysitter v Itálii, ve Venettu. Naučila jsem se lépe italsky a naučila se trochu vařit italskou kuchyni. Dnes nejsem velká kuchařka, ale italské jídlo umím. A měla jsem štěstí a poznala primovou rodinu, s kterou mám dodnes občas kontakt.

Po vysoké (2004) jsem začala pracovat pro jednu real estate italskou firmu v Praze. Bavilo mě, že nepracuju v češtině, ale hlavně v italštině. Na dlouhou dobu to ale nebylo. Spíš jsem sesbírala další zkušenosti a rozšířila kontakty.

V roce 2006 a 2007 jsem pracovala pro anglickou firmu Chapman Taylor. Hlavně jsem tam kreslila v Autocadu a anglicky konzultovala projekty pro Anglii, tenkrat prez ICQ. Na českých projektech jsem tenkrát moc nepracovala. Ale byli tam fajn lidi a vlastně jsem díky referenci dostala pak práci ve Švýcarsku.

Tím myslím tu, kde jsem pracovala na soutěžích pro Rusko a Litvu. A tahle firma mě občas vysílala i do své centrály v Německu. Kromě těch soutěží do Ruska jsem pracovala na větším projektu Airgate Düsseldorf. Učila jsem se německy za pochodu a učila jsem se vlastně i úplně jinému pracovnímu tempu, něž na jaké jsem byla zvyklá v Čechách. Byla jsem z toho dost unavená, ale bavilo mě poznávat nové prostředí a nové lidi.

Dalších asi šest let jsem pracovala s jedním švýcarským architektem, který měl výborné klienty. Jméno nebudu uvádět. Spolupracovalo nás pět a já měla štěstí, že jsem tam mohla vést projekt na rekonstrukci jedné krásné vily v „Heimatstil“ na „Goldküste“. Pracovala jsem na tom projektu od studie až po prováděčku a chodívala každý týden, nebo když bylo potřeba, na stavbu. Pro ty klienty jsem naskicovala třeba jeden z jejich budoucích krbů nebo jejich bazén a na základě mé skici od ruky se vymýšlelo dál. Byla to moc hezká práce a asi jsme si padli do oka. Navíc ten výhled ze „stavby“ na jezero, byl dechberoucí.

Pak jsem prchla. Změnily se osobní poměry v kanclu. Myslela jsem si, že chci chodit více na stavbu. Takže jsem hledala práci a našla ji v jedné kanceláři, která se zabývala stavebním řízením (Baumanagement). To byl pro mě ale dost špatný směr. Nebyla to vůbec moje záležitost, nebavilo mě handrkovat se na stavbě a nebavili mě ani lidi v kanceláři. Úplně ne moje krevní skupina. Po pár měsících jsem ráno motivovaná nevstávala. V soukromí tenkrát taky nic moc. Byla jsem ale zakouslá a snažila se. Vydržela jsem to necelý rok a hledala jinou práci.

No a našla. Teď jsem tady, kde jsem :-))))

Kam se teď chystáš ve svém cestování?
Nejbližší prázdninová cesta je do Norska na skialpinismus. Jedeme tam s přítelem a známýma. On tam bude pracovat a já můžu jet s ním a s klientama. Budeme bydlet na lodi. Je to rezervované už dva roky. Kvůli koroně se tahle akce pořád posouvala. Asi tam bude zima, ale už se těším!

Také máme někdy na programu Nepál a expedici do Pamíru na jednu sedmitisícovku. To ale není ještě moc konkrétní a tenhle rok to asi nebude. Taky nevím, jestli se na tu sedmitisícovku pořád cítím. Byla jsem před třemi lety na Kilimandžáru a už tam to byla kvůli výšce velká výzva.

Co rodinný život? Jak žiješ? Máš děti a muže?
Mám milovaného přítele Petra. Jsme spolu už dlouho. Dřív jsem za ním jezdívala do hor, do Wallis. Před dvěma lety se přestěhoval sem k Curychu a našli jsme si nový byt. Peter má čtyři děti. Nejmladší dceři je devět. S tou trávíme hodně času, hlavně na horách, kde ona bydlí a my tam jezdíváme o prázdninách a na víkendy. Ostatní děti mají už svoje zájmy. Já děti nemám.

Žiješ udržitelně? Ekologicky? Třídíte odpad? Učíš to své děti?
Snažím se žít udržitelně, jak to jde. Jezdím hodně vlakem a veřejnou dopravou. Do fitka jezdím na kole a nakupovat chodím pěšky.

Oblečení někdy nové koupím. Mám ráda věci od Patagonie. Mám i oblečení, respektive šaty z doby, kdy mi bylo sedmnáct. Naštěstí mi to pořád je. Dřív jsem nosila také šaty po babičce. Měla jsem jedny takové hedvábné koktejlky, ale už se před 20 lety rozpadly :-)) Ještě v tom Římě jsem v nich honila parádu. Také jsem nosívala halenku od babiččiných svatebních šatů. Byla taková růžová, přesně, jako jsem si u tebe objednala kabelku. Ta barva se mi vždycky líbila.

Když jdu nakupovat potraviny, kupuju od lokálních výrobců sezonní úrodu. Jahody v zimě nepotřebuju. Rozhodně nenakupuju nic od Nestle a podobných velkých firem. Je to ale někdy věda. Člověk už kolikrát ani neví, která firma skoupila kterou.

Odpad třídíme. Ve Švýcarsku to ani jinak teda myslím nejde. Nevím, jestli to tak opravdu ještě pořád je, ale slyšela jsem dřív, před 15 lety, že ti můžou probrat odpad a když objeví něco špatně protříděné, můžeš dostat pokutu. Já si ale myslím, že lidé jsou tu uvědomělí a třídí, protože to ani jinak neznají. PET lahve, papír, sklo (zelené, bílé, hnědé…), karton a bio odpad (neboli hnůj :-)), elektroodpad, kov. Všechno se třídí. Každé město tu má svůj třídící systém. Jiné odpadkové pytle, jiný den pro odvoz papíru. Přestěhuješ se, musíš si nastudovat tamní odpadkovou třídící „kulturu“ . Dokonce v každé čtvrti v Curychu je jiný třídící časový program.

Děti se to učí automaticky, je to zdejší běh domácnosti.

Ráda ale cestuju a občas letím na dovolenou letadlem. To moc ekologické není. Budu muset ještě pár stromů vysázet.

Co si přeješ ve svém profesním životě? Jaké máš sny a vize?
Nechci momentálně nic měnit. Jsem spokojená. Maximálně změnit místo v rámci firmy. SBB je veliká a nabízí mnoho rozmanitých možností. Letos si budu dělat jednu certifikaci v rámci managementu. Bude to trochu výzva, ale určitě se to bude do budoucna hodit.

Po čem tvé srdce touží? Jak a kde chceš žít?
Někdy bych si chtěla třeba jen tak kreslit anebo číst. Na to mám málo času.

Chtěla bych se naučit více triků na kitu. To je reálné. Splnitelné sny, které mám, si plním. Jinak jsem asi realistka. O těch nesplnitelných snech už nepřemýšlím a když náhodou, netrvá to dlouho.

Cestovala jsem po Asii a Africe. V Americe jsem byla pouze v New Yorku a v Kanadě a v Jižní Americe v Brazílii. Žít by se dalo všude. Všude je něco pozitivního i negativního. Když vidím, že to šlo tady, ve Švýcarsku, šlo by to i jinde. Ale nemám důvod a netoužím po tom. Na prázdniny mi jiné země stačí.

Žiju v krásné zemi, kde jsou krásné hory a jezera. Mám tu přátele a rodinu. Toužit po jiném místě by bylo bláznovství. Ale nikdy neříkám nikdy. Kdo ví, plánovat si můžeme a ono to pak stejně bude všechno jinak.