Jsem Vendula Beneš,

živím se uměním, architekturou, upcyklací,
a psaním o 
slow životě.

Mé udržitelné produkty (tašky, kabelky, bytové dekorace) jsou jako amulety na vaší cestě životem.
Jsou laskavé k životnímu prostředí, protože využívají lokální zdroje, upcyklují, papírují.

Udržitelné tašky od architekty!

Dekorace, které se časem rozplynou jako pára nad hrncem!

Óm!

 

 

 

 

 

 

 

Jsem ráda, že jste s četbou došli až sem, tak tedy povím Vám svůj příběh... jak to všechno bylo?
A proč dělám co dělám? Kde jsem se to naučila, plno otázek k zodpovězení.

 

Konzum versus ztracené já?

Ano, řeknete věc – přece se nemáme fixovat na věci, to je podstata naší fatální konzumní společnosti. A ta šílená spotřeba, všechno na jedno použití, a všude ta manipulace reklamou, kde potom stojí můj názor, osobní vkus? Kde jsem já? A kdo jsem? Chci přeci být autentická. Vědomá! Svá! A mimoto každý ví, že planeta na jedno použití není! Bingo!

Bloudění ve tmě tmoucí

Také jsem nakupovala v řetězcích, nakupovala jen tak pro radost, z nudy či touhy po in-stantním štěstí. V Číně sama osamělá ovečka (dělala jsem architektu-designérku přes tři roky) jsem se tím ukájela, a jak bylo všechno levné, no fuj! Hromady a hromady, za pár šupů. Nakonec jsem ty hromady musela vyhodit, když jsem Čínu opouštěla, protože jsem je vzít s sebou nemohla a tak jsem je oplakala, a rozdala…
O několik let později v Čechách, vdaná s půlročním synáčkem na mateřské, mi kámoška Ká ukázala, jakou si ušila tašku. WAU! Ona si ušila tašku! Zvonilo mi v uších! A tak jsem to zkusila také, protože jsem byla nadšená z možnosti, že si tašku můžu vymyslet a ušít sama! Byla jsem z toho celá paf! Nemohla jsem spát a furt jsem vymýšlela tašky… A jak jinak než podle svého návrhu, jsem přeci experimentátor a jak říkal můj otec-architekt, jen srabi používají gumu! Chápete, co tím myslím? Prostě žádné velké akce, taška jednoduchá s mým potiskem… Jako architektka jsem s tím neměla moc problémů (jen ty technické, ušít rovně čáru…). 17 let studia na uměleckých školách, doktorát z teorie architektury, učení na univerzitě, tříletá práce architektky v Šanghaji, tak to byla hodně velká inspirace a praxe ve výtvarném oboru. Mimoto mi v té době také docházelo, že nemusím slepě jak mula šlapat v otcově dráze architektury, která mě frustrovala a nebavila, byla jsem z toho úplně vyhořelá, ty dlouhé hodiny sezení za počítačem, člověk neví, zda je živý či mrtvý!

Ale že mohu šlapat cestou svou, jedinou, pravdivou a vědomou směrem ke své síle. Protože je přece škoda živořit, když si můžete vybrat... život v radosti.

Tvoření – cesta uzdravující

Začala jsem tedy tvořit, velice intuitivně, měla jsem kvalitní šicí stroj, ten jsem si koupila už na Umprum, absolvovala jsem několik kurzů a soukromých hodin šití brašen. Po vybra-kování skříně mé a mámy a sousedky a kamarádky chyběl matroš…

Přitom jsem chodila se synkem na procházky kolem několika sekáčů. Zjistila jsem, že se tam nachází plno nových nenošených látek a oděvů. Kromě toho jsou nejen levné, ale i krásné, nevšední, mají skvělé vzory, barvy a vyprávějí svůj příběh. Ty různé struktury, hrubosti, charakter, tvrdosti, měkkosti, patiny... Jsou za dobrou cenu a šetří planetu. Luxus! Pochopila jsem, že nemusím kupovat nové látky, když jsou haldy látek nenošených a zcela nových… pochopila jsem, že nemusím mít věci nové. A to poznání šlo dále, pochopila jsem, že hodně věcí si dokážu vyrobit sama a nepotřebuji na to speciální obchody či řetězce. Žila jsem v komunitě maminek a kamarádek, které to všechno zkoumaly a různě si předávaly informace… Četla jsem Falešnou Pařížanku, Příběh skříně, organizovala s kamarádkami swapy a workshopy na výrobu všeho možného. Pochopila jsem, že já jsem tvůrcem svého života, a ne že jsem vlečena osudem, který se má naplnit. Znáte to, že za to může osud, anebo to je jeho karma, sama to též ještě někdy říkám... Pochopila jsem, že se mohu chovat vědomě a že mohu změnit svůj osud nešťastné architektky ve šťastnou ženu. To byl WAU moment, který si dodnes zvědomuji. Stále se snažím ladit na sebe či chovat se vědomě až sebe-uvědoměle. Někdy to jde líp a někdy hůře…

S kůží na trh

Jednou jsem se mé „hlídačce“ – naší kamarádce – pochlubila, že jsem si ušila tašku. Jí se kupodivu líbila a řekla, zda bych jí také nějakou ušila. Popovídaly jsme si, docela jsem ji už znala, ale nevěděla jsem, co by si přála, co by jí rozehřálo srdce, o čem by si řekla, tak tudle tašku chci! Bez ní nemůžu žít! Ukázala jsem jí nějaké nápady, prodiskutovaly jsme to spolu, posílala jsem jí fota kombinací materiálů a dala se do toho. Do božského šití a tvoření!

Tašky, které čistí vzduch

  • A tady dávám svůj návod na radost v životě, můžete mít produkt, který vás potěší na duši a nezhyne u toho půl lesa (textilní průmysl je druhý nejhorší ničitel planety, viz problém udržitelnosti).
  • Je váš „cup of tea“, je mimo mainstream, je total original, s vědomím, že neletěl přes půlku planety, ale jel pouze vlakem, místní poštou… (problém uhlíkové stopy tedy vyřešen).
  • Produkt, který vyrobil designér nebo šicí dílna, kterou znáte, znáte jejich životní styl a hodnoty…
  • Není to produkt z nějaké no name, někde, nevím, kde a v jakých podmínkách…
    A to nemluvím o tom, jak tam v zemi „no name“ probíhá reklamace a zda vůbec je někdy možná!
  • Mé produkty jsou nevšedního designu a nelíbí se každému, to je jasné, ale to ani nejde, líbit se všem. Není to má priorita, stačí mi, když mohu navrhovat to, co mě baví, a umím, je to profesionální a má své fanoušky.
  • Protože taška je jejich průvodcem a ochráncem na cestě sebe-vědomého života.
    Když se na tašku podívají, vidí v ní ty hodnoty, pro kterou si ji koupili a ty hodnoty jdou s nimi do víru života. A to je přece fajn!

Zjistila jsem, že potěšení je v životě klíčové a to mě vlastně zachránilo.
Jsem za to vděčná a přeji všem ať najdou své potěšení, které jim dává chuť
vstát každý den z postele.