Odhazuji to, co není moje – s Dagmar Šubrtovou

Rozhovor se SOCHAŘKOU Dagmar Šubrtovou, která se živí sochařstvím.
Článek doplňuje audiorozhovor-PODCAST, který je zaměřený na ženskou tematiku, rodinu, děti, manželství.

Řekni, na co myslíš, když tvoříš?
Jak vzniká socha?
Možná, že umělec nemyslí, umělec tvoří… je v proudu.
Zajímají mě procesy změn a transformace, jsem fascinovaná určitými rozhraními, přechodem dne do noci, padáním listí usínajícího podzimního stromu, naopak jarní sílu v rostlinách, ale i běžné momenty, když se voda začne vařit, když solný roztok udělá pravidelné krystaly nebo když pozoruji změnu přímo sama na sobě. Jsem pozorovatel. Nacházím podobenství v některých geologických procesech země, které se pak pokouším napodobit ve svých reliéfech v ateliéru, případně v některých modelech krystalů. Věc většinou promýšlím a teprve až se mi úplně zobrazí virtuálně, ověřím si skici nočním přemýšlením, na hranici polospánku, pak teprve objekt, obraz, reliéf vznikají. Většinou pomalu. Jsem v tu chvíli vyladěná tak, že si všímám detailů a podobností kdekoliv během dne. Také si ověřuji své teorie texty a rozhovory s lidmi, kteří se ve svém vědeckém zájmu dostávají na pomezí přírodních a společenských věd a dlouhodobě zkoumají náš vliv na život na zemi. Zajímají mě souvislosti.

Ano myslím si, že jsem v proudu… proměny.

Kteří umělci – umělkyně tě inspirují?
Myslím, že máme v každé části našeho života své učitele a vzory. Být jako, umět jako, být lepší než, to je naše přirozená podoba evoluce. Stává se nám denně, že zpracováváme obrovské množství podnětů a informací. Pravděpodobně je vše uloženo v naší paměti a my selektujeme. Záleží pak, jak jemné a jemnější vzpomínky, myšlenky si dokážeme znova vyvolat, zanalyzovat a pokud možno nejlépe nechat plynout dál.

Umělce vždy vnímám skrze jejich život, díla pak zrcadlí, co prožívali, prožívají. Albrecht Dürer mě fascinuje jemností v zobrazení s jeho významovými přesahy. Caspar David Friedrich dokázal transformovat motivy krajiny, nebyly jen popisy spatřeného. Vážím si pokory a síly díla a básní Bohuslava Reynka. Obdivuji obrazy a dílo Olgy Karlíkové. A tak bychom mohli chronologicky pokračovat. Čím více jdete hlouběji, tím se ukazují jemnější okamžiky souznění, které nás můžou citově zasáhnout.

často lítám v oblacích…

Kdo tě v umění formoval?
Zdá se, že nás formuje vše. Jestli se mám vztáhnout k posledním deseti letům, jsou to většinou přírodovědci, biologové, antropologové, botanici, ekologové. Zajímám se složitostí lidského poznávání, komunikací, jednáním. Zajímají mě otázky proměn krajiny a problematika provázanosti postindustriální společnosti a přírody. Dynamika proměny krajiny, postkulturní krajina, nepřírodní biotopy. Pocházím ze severočeského Duchcova, barokního města, obklopeného povrchovými doly a rekultivovanými výsypkami. Je to místo plné kontrastů a proměn. Zajímaly mě zarostlé haldy, jezdila jsem sama na neznámá území a vnímala novotvary kopců a zatopených oprámů. Po studiu na UMPRUM jsem se přestěhovala do Kladna a opět se vrátila na haldy a do dolů, tentokrát jako umělkyně a zároveň kurátorka. Organizovala jsem v bývalém dole na černé uhlí, nyní v hornickém skanzenu Mayrau, výstavy, workshopy, přednášky, setkání, která myslím ovlivnila nejen budoucí význam místa, ale probudila i širší lokální zájem o industriální dědictví.

Při té příležitosti jsem se seznámila s přírodovědci s Jiřím Sádlem, Petrem Pokorným, Václavem Cílkem, Helenou Štorchovou, Tomášem Gremlicou, Vítem Zavadilem, Janou Steinovou a dalšími.

Věříš na ženské a mužské umění?
Co tě napadá, když ti to takhle řeknu?
Dnes se ženy těší větší pozornosti než dříve.
To je milé vyvážení předchozího stavu, ale z dlouhodobého pohledu čas ukáže, kdo svou tvorbou něco uchopil, zviditelnil, zvýznamnil, ovlivnil, inspiroval. Umění má sílu ukázat současnost, i to je možnost, jak měnit sebe i své okolí. Důležité je být v souznění, v dialogu sám se sebou. Vědět, že je to opravdové, upřímné, pokorné.

Tvoříš na zadání?
Také, většinou jsou to instalace tematických výstav, řešení části stálých expozic v muzeích. Někdy vytvořím pro konkrétní prostor kopii reliéfu nebo sochy. Patří sem také výzvy k účasti v sochařských soutěžích, výzvy k vytvoření pomníku nebo díla do veřejného prostoru. Třeba dočasného. Uvědomuji si zodpovědnost, že sochou nebo instalací prostor definuji. Je zde přímé ovlivnění proporcí, atmosféry a energie.

Pamatuji si, že jsi na UMPRUMCE dělala hnízda, jak to vlastně vzniklo? Co to znamenalo? Kde skončily?
První hnízdo vzniklo v prvním ročníku v ateliéru sochařství. V té době jsme ještě dostávali takzvaná zadání. Téma byl domov. Naučila jsem se od Jaroslava Prášila plést košíky. Tuto techniku jsem pak použila při tvorbě hnízda z mladých předjarních březových větví. Symbol ptačího hnízda jako prostoru, který tě ochraňuje do té doby, než dospěješ. V prvním ročníku jsem byla v novém dynamickém prostředí, potřebovala jsem se schovat a urovnat si své pocity a myšlenky. Hnízdo si vzal na svou zahradu Jan Hísek, zůstalo tam, dokud se nerozpadlo.

Na čem teď pracuješ?
Spolupracuji nyní s geologem Radkem Mikulášem. Chodíme po haldách /odvalech dolování černého a hnědého uhlí, železné rudy/. Někde probíhají procesy proměny materiálu, chemické reakce iniciované přítomností atmosférického kyslíku a srážkových vod. Krystalizací sloučenin mědi, síry, olova, arsenu, železa a dalších prvků vznikají takzvané sekundární minerály, z nichž nejnápadnějšími jsou malachit (zelený) a azurit (modrý).

Žiji s manželem v Kladně, v malém bytě. Nemáme ani chatu, ani zahrádku, jen velký balkon. Další místo mám svůj ateliér a sklad. Třídím, přešívám, nakupuji oblečení z druhé ruky. Ale z globálního pohledu to nestačí.

Před zhruba deseti lety jsem společně s Milošem Vojtěchovských organizovala mezioborový a mezinárodní projekt Na pomezí samoty / Frontiers of solitude /, nemohla jsem následně asi rok a půl tvořit. Sochařství je primárně vytváření odpadu a tehdy jsem odmítla se rozšiřování odpadu dále účastnit. Nakonec jsem ale zjistila, že dílem můžu na něco poukázat, vytvořit věc, která nám podvědomě nastaví otázky, emoce a může být účinnější než samostatná debata, rozhovor, přednáška. Myslím si, že obojí, teorie a praxe, by měly být navzájem v dialogu pro další poznání. Pracuji nyní s recyklovanými materiály a transformuji je. S uhlím, popelem, vyřazenými barvami z velkovýroby, s vyřazenými dřevěnými deskami, molitanem, sádrou, která se následně rozpadne.

Co by sis přála ve svém profesionálním životě?
Jaké máš sny a vize?
Je to jednoduché, být v harmonii. Naučit se žít bez odpovědi.
Být dostatečně citlivá ke své realitě a okolí. Je dobré si připomínat, že těžiště zájmu je směřováno převážně k věcem neměnným, ale větší obdiv si zaslouží právě ty netrvanlivé. Uvědomit si, že jsme chodící a mluvící minerály. Že jsme dříve byli hvězdným prachem. Vidět věci zázračně v prvém okamžiku. 

Jak víš, že je tvé dílo hotové?
Hotové není, i po dokončení se proměňuje.

ON-LINE ROZHOVOR TADY
https://studio.youtube.com/video/m57e-PyAjyg/edit

Dášiny věci můžete prozkoumat zde:
http://www.dagmarsubrtova.cz/
https://www.artlist.cz/dagmar-subrtova-2658/
https://frontiers-of-solitude.org/cs/dagmar-subrtova
https://vltava.rozhlas.cz/vystava-socharky-dagmar-subrtove-v-roudnici-5084076